(6. 12. 1959 Plzeň)

Dr. Randa je vysokoškolský pedagog, fyzik a astrofyzik. Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor učitelství matematika – fyzika (1983). Na Pedagogické fakultě v Plzni působí od roku 1986, vyučoval také na několika plzeňských základních školách a gymnáziích. Specializuje se na astronomii včetně její historie a didaktiky a dále na didaktiku fyziky a problematiku řešení fyzikálních úloh. Je spoluautorem řady učebnic přírodovědy a fyziky pro základní školu, stál za vznikem a vydáváním časopisu Školská fyzika. S jeho jménem jsou spojeny popularizační akce ZČU pro veřejnost, například Dětská univerzita FPE či Dny vědy a techniky v ulicích Plzně. Je odborným garantem fyzikální a astronomické olympiády, V roce 2015 se stal děkanem Fakulty pedagogické ZČU, od roku 2018 je předsedou Asociace děkanů pedagogických fakult ČR.

(20. 1. 1952 Litoměřice)

Doc. Coufalová je matematička, vysokoškolská pedagožka a někdejší děkanka Fakulty pedagogické Západočeské univerzity v Plzni. Studovala na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze, obor matematika – fyzika, studia završila roku 1975. V r. 1987 obhájila akademický titul PaedDr., v r. 1988 kandidaturu pedagogických věd. Od r. 1977 působí na katedře matematiky Pedagogické fakulty v Plzni. V r. 2001 se stala proděkankou pro studijní a pedagogickou činnost, v letech 2007–2015 byla děkankou FPE ZČU.

(26. 5. 1941 Plzeň)

Doc. Miňhová je psycholožka a vysokoškolská pedagožka. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor psychologie, studia završila roku 1972. V r. 1976 obhájila akademický titul PhDr. na FF UK v Praze a v r. 1986 kandidaturu na Bechtěrevově neuropsychologickém ústavu v Leningradě. V r. 1991 byla jmenována docentkou na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Odbornou praxi absolvovala jako psycholožka na dětské psychiatrické ambulanci MÚNZ, později jako externí psycholožka manželské poradny. V letech 1972 – 1982 byla odbornou asistentkou na katedře psychologie Pedagogické fakulty v Plzni, v letech 1982-89 na katedře psychologie Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. V l. 1989 – 1992 působila jako vedoucí katedry psychologie Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, v letech 1992–2001 jako vedoucí katedry psychologie na Fakultě pedagogické Západočeské univerzity v Plzni, v letech 2001 – 2007 byla děkankou FPE ZČU v Plzni a od r. 2007 proděkankou tamtéž. Její vědecko-výzkumná činnost je zaměřena na problematiku neurotizmu vysokoškolských studentů a žáků sportovních tříd ZŠ. V letech 1990–2016 byla členkou řady vědeckých rad v Ústí n. Labem, na PF UK v Praze, na PF MU v Brně, na FPE ZČU a LF UK v Plzni. Je soudní znalkyní v oboru klinická psychologie.

(17. 11. 1939 Kladno)

Václav Havel byl fyzik a vysokoškolský pedagog. V roce 1956 maturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole ve Stodě. Dále studoval na Fakultě přírodních věd Vysoké školy pedagogické v Praze, obor matematika – fyzika, studia ukončil r. 1960. Od r. 1964 působil na katedře obecné fyziky Pedagogické fakulty v Plzni. Byl členem komise pro metrologii Úřadu pro normalizaci a měření a členem redakční rady časopisu Obzory matematiky, fyziky a informatiky. V letech 1995–2001 vykonával funkci děkana FPE ZČU.

(18. 11. 1939 Plzeň)

Jaroslav Drábek se po letech výuky matematiky pro učitele národní školy specializoval na výuku lineární algebry a od roku 1980 na filozofické problémy matematiky a matematickou logiku. Titul kandidáta věd získal v r. 1987 na základě disertace Filozofické problémy matematiky v přípravě učitelů matematiky. Docentem byl jmenován v r. 1990. Po r. 1989 krátce vykonával funkci vedoucího katedry, v letech 1989 – 1991 byl proděkanem fakulty pro rozvoj a v letech 1991 – 1995 vykonával funkci děkana.

(16. 2. 1937 Loreta-Týnec - 2. 6. 1995 Plzeň)

Matematický kartograf Jiří Pyšek se narodil 16. 2. 1937 v malé pošumavské vesničce Loretě-Týnci, maturitu složil na jedenáctileté střední škole v Klatovech. V průběhu studia na střední škole si oblíbil matematiku a předměty o přírodě, a tak si vybral ke studiu obor geodézie a kartografie na ČVUT v Praze. Zde studoval v letech 1955 až 1960 a během studia ho velmi zaujala matematická kartografie, které se později věnoval odborně. Po absolvování studia pracoval v geodetické praxi v Klatovech a v Plzni. V roce 1964 se stal vysokoškolským pedagogem na katedře matematiky Vysoké školy strojní a elektrotechnické v Plzni, kde poté působil 20 let. Od roku 1984 začal působit jako odborný asistent katedry geografie Pedagogické fakulty v Plzni, kde byl i ve stejném roce jmenován docentem. V roce 1990 se ještě habilitoval na základě habilitačního řízení. Zajišťoval výuku zejména matematického zeměpisu, kartografie a topografie. V letech 1986–1991 byl vedoucím katedry geografie. Díky velké důvěře studentů a pedagogů v nově vzniklém akademickém senátu Pedagogické fakulty v Plzni se stal jejím prvním porevolučním děkanem. Kromě hledání nové orientace fakulty (mj. odborná studia matematické kartografie, ekonomické a regionální geografie) se rovněž aktivně podílel na založení Západočeské univerzity v Plzni. Svou vědeckou a pedagogickou prací se docent Jiří Pyšek zařadil mezi přední české matematické kartografy. Publikoval řadu odborných článků s řešením teoretických problémů matematické kartografie a vydal několik skript s obdobnou tematikou.

(7. 8. 1929 Podmokly u Rokycan – 18. 3. 2016 Plzeň)

Vladimír Brichta se narodil dne 7. srpna 1929 v Podmoklech u Rokycan. Jeho otec zde byl řezníkem a hostinským. Brichta studoval v letech 1943–1944 na Soukromé obchodní škole Marie Büchlové v Plzni. Za okupace byla škola dočasně uzavřena, takže pracoval v rodinném hospodářství. Ze zdravotních důvodů byl osvobozen od povinnosti totálního nasazení. Maturitu složil po válce, na Obchodní akademii v Plzni, roku 1948. V letech 1949–1952 studoval na plzeňské pobočce Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Plzni, a to učitelství pro 2. stupeň základní školy, aprobaci dějepis – občanská nauka – ruský jazyk. V roce 1952 nastoupil jako asistent na katedře marxismu-leninismu Vysoké školy strojní a elektrotechnické v Plzni. V roce 1956 byla katedra reorganizována a personálně rozdělena mezi tři tehdejší plzeňské vysokoškolské instituce. Vladimír Brichta přešel jako odborný asistent na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni a zde působil až do února roku 1969. V letech 1958–1964 absolvoval externí aspiranturu při Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ a následně obhájil roku 1966 kandidátskou práci KSČ a Československá strana sociálně demokratická na Plzeňsku v období uskutečňování Košického vládního programu a voleb do Ústavodárného národního shromáždění. V období od října 1969 do února 1972 působil jako stážista na ideologickém oddělení Krajského výboru KSČ v Plzni. V březnu roku 1970 nastoupil zpět do školství, na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou, na nově vzniklý Ústav marxismu-leninismu. Zde se roku 1972 habilitoval. Téhož roku byl jmenován děkanem Pedagogické fakulty v Plzni, ale stále zůstával vyučovat i na VŠSE. Roku 1976 získal doktorát z filosofie. V roce 1978 byl jmenován profesorem. Od roku 1980 se stal členem katedry historie Pedagogické fakulty v Plzni. Fakultu nadále vedl jako děkan a vyučoval zde dějiny mezinárodního dělnického hnutí, dějiny Komunistické strany Československa a Komunistické strany Sovětského svazu. Jako historik se zabýval zejména poválečnými dějinami Plzně se zaměřením na dějiny KSČ a dělnického hnutí. Profesor Brichta byl autorem mnoha popularizačních článků v denním a stranickém tisku své doby, autorem scénářů dobových výstav, např. 50 let KSČ, 60 let KSČ, 25 let únorového vítězství, 30 let osvobození. Zasloužil o vydávání prvních svazků Západočeské vlastivědy. Působil v mnoha politických i odborných institucích a funkcích, např. v západočeské pobočce Československé historické společnosti, v historické sekci Socialistické akademie v Plzni, v radě Západočeského muzea, redakční radě sborníku Minulostí západočeského kraje, byl místopředsedou vědeckého kolegia pedagogiky a psychologie Československé akademie věd, členem vědecké rady Evropského informačního střediska pro další vzdělávání učitelů při Univerzitě Karlově. V roce 1990 odešel do důchodu, roku 2016 zemřel.

(16. 8. 1917 Plzeň - 10. 4. 1997 Plzeň)

Jindřich Vacek se narodil 16. srpna 1917 v Plzni. Otec Miloš Vacek byl hudebním skladatelem, varhaníkem, sbormistrem a dirigentem, matka Marie Vacková, rozená Vajgantová, byla operní pěvkyní a herečkou. Rodina se brzy po narození Jindřicha přestěhovala do Kamenice nad Lipou, otec se tam stal ředitelem kůru. Vacek se po čase do Plzně vrátil, v roce 1929 nastoupil na Masarykovo reálné gymnázium v Plzni, po dobu studia bydlel v rodině svého strýce. V roce 1937 složil Vacek úspěšně maturitní zkoušky a stal se studentem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde si zapsal český jazyk a dějepis. Dne 15. listopadu 1939 se Jindřich Vacek zúčastnil protinacistických demonstrací a 17. listopadu byl zatčen během akce 17. listopad. Poté byl spolu se stovkami dalších studentů odvlečen do ruzyňských kasáren obsazených vojsky SS a poslán do koncentračního tábora Sachsenhausen. V Sachsenhausenu byl vězněn až do roku 1942. I přes hrůzy, které tam zažíval, ho pobyt i obohatil, jak se kdysi sám vyjádřil, a to především díky osobnostem, jež tam potkal. Mezi jeho spoluvězně patřili profesoři z Jagellonské univerzity v Krakově, čeští i němečtí levicoví antifašisté, včetně Antonína Zápotockého, Jaromíra Dolanského, Ivana Sekaniny a dalších. Od 22. ledna 1942 do 31. května 1945 byl nasazen jako dělník ve sklárně firmy Rückl ve Včelničce. Totálně nasazen tady byl i jeho bratr. Sklárna měla statut „válečně důležitá“, vyráběla lékárenské sklo, skleněné talíře a nádobí pro vybombardovaná území. Po osvobození dokončil Vacek vysokoškolská studia, dne 18. ledna 1946 získal učitelskou způsobilost pro aprobaci dějepis a český jazyk. Jeho prvním učitelským místem byl post zatímního státního profesora na reálném gymnáziu v Plzni na Klatovské třídě. Dne 1. dubna 1948 se stal definitivním státním profesorem podle tehdejšího paragrafu 70 zákona o vysokých školách, což znamenalo i to, že získal titul PhDr. V této době vyučoval také dva roky na večerní škole pro přípravu pracujících na Vysokou školu politických a hospodářských věd a na večerním studiu pro pracující. Od 1. září 1953 opustil Jindřich Vacek řady středoškolských pedagogů a nastoupil jako odborný asistent na Vyšší pedagogické škole v Plzni. V roce 1959 se v rámci restrukturalizace škola stala, Pedagogickým institutem, post odborného asistenta Vackovi zůstal zachován. Později byl jmenován dokonce zástupcem ředitele ústavu a pověřen řízením vědecké práce učitelů Pedagogického institutu. V listopadu 1961 se Jindřich Vacek habilitoval na Pedagogické fakultě UK v Praze pro obor československých a obecných dějin feudalismu, roku 1967 získal hodnost kandidáta historických věd na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Roku 1980 byl jmenován profesorem pro československé a obecné dějiny. V roce 1964 se stal Jindřich Vacek děkanem fakulty a tuto funkci vykonával až do roku 1972. Poté pokračoval ve své pedagogické práci na fakultě a zastával funkci vedoucího katedry dějepisu po Václavu Čepelákovi. Roku 1986 odešel do důchodu, ale i nadále působil při katedře jako profesor-konzultant. Po roce 1989 trvale ukončil svoji práci na fakultě. Zemřel v Plzni dne 10. dubna 1997. Odborně se zaměřoval zejména na hospodářské dějiny a podnikání šlechty v 16.–18. století, obzvláště na tachovském panství.

(24. 10. 1910 Strašice – 4. 9. 1971 Plzeň)

Po druhé světové válce působil jako tajemník kulturně propagačního oddělení Krajského výboru KSČ v Plzni. Bydlel tehdy v Plzni a vyučoval na obchodní akademii. Po volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Plzeň. Mandát nabyl až dodatečně v říjnu 1951 jako náhradník poté, co rezignoval poslanec Václav Juha. Mandát získal i ve volbách v roce 1954 (volební obvod Plzeň) a v parlamentu zasedal až do konce funkčního období, tedy do voleb v roce 1960. Působil jako děkan Pedagogické fakulty v Plzni (v letech 1948 až 1958). Na fakultě vyučoval občanskou výchovu. Od roku 1971 se stal profesorem ústavního práva ČSSR a SSSR na Univerzitě Karlově. Podílel se na tvorbě Ústavy Československé socialistické republiky z roku 1960. Bylo mu uděleno Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu a roku 1970 Řád práce.

(11. 8. 1903 Kobylníky – 2. 1. 1967 Plzeň)

Doc Jílek byl literárním historikem. Po studiu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, obor český jazyk – dějepis, se stal profesorem Střední průmyslové školy stavební v Plzni. Na fakultě působil od roku 1953 do svého skonu. V oboru dějin české literatury se na ní také habilitoval. Rozsáhlé zázemí jeho faktografických znalostí, pozorné studium archivních materiálů a schopnost plastického výkladu určovaly charakter jeho vědeckých prací. Soustředil se především na problematiku české literatur y 19. století, základní prací je jeho práce habilitační – Deset kapitol o Jiráskových Psohlavcích, z roku1963, na vztahy některých literárních osobností k západním Čechám, na dokreslující detaily z jejich života a tvorby. Pro práce tohoto typu využíval především korespondenci do té doby neznámou. Další významný okruh jeho zájmu tvořila literární problematika západočeského regionu (viz díla Literární zájezd na Přešticko, Klatovsko a Chodsko, 1960, Vyrostlo z pomezí, 1962).

(17. 3. 1913 Plzeň – 22. 3. 1986 Plzeň)

Doc. Šváb byl literární historik. Bohemistiku a klasickou filologii vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako středoškolský profesor působil na reálném gymnáziu v Plzni a v Domažlicích a na Střední průmyslové škole strojnické v Plzni. V roce 1958 přešel na Pedagogickou fakultu, kde se posléze habilitoval. Fakultu musel opustit v roce 1973, v období svého vrcholného vědeckého rozmachu a za respektu získávaného i v zahraničí. Zajímal se především o starší českou literaturu. Charakteristickou linii jeho práce tvoří zájem o Alexandreidu. Řada jeho studií vrcholí statí Zur alttschechischen Alexandreis (1982), v níž na základě analýzy německých a francouzských rukopisů argumentačně dokázal nezávislost české Alexandreidy na německém vzoru. Zahraniční ohlas vzbudila monografie Prology a epilogy v české předhusitské literatuře (1966, autorova habilitační práce), mistrná ukázka aplikace komparativních zásad na dosud opomíjenou tematiku. Své pedagogické zkušenosti shrnul do několika vysokoškolských učebnic – Přehled dějin starší české literatury, 1964, Antologie ze starší české literatury, 1961. Zabýval se i literaturou českého humanismu, uveďme například překlad latinských básní Šimona Boučka-Fagella Chvíle rozkošné, vážné i teskné, 1979. Jeho jméno však nesmělo být v tiráži uvedeno. V prvním svazku Dějin Plzně (1965) a spolu s Bohumilem Jiráskem v Dějinách Plzně, sv. 3 (1981) zpracoval syntetický pohled na plzeňské písemnictví. K ediční a textologické problematice se vyslovil kritickým vydáním Klostermannova románu Ze světa lesních samot (1971). Nedokončen zůstal monumentální Slovník středověké latiny.

(6. 6. 1913 Jičín – 20. 9. 1990 Plzeň)

Doc. Spal byl jazykovědec. Absolvoval studium bohemistik y a romanistiky (francouzština) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působil jako profesor na plzeňském reálném gymnáziu. Patřil mezi osobnosti zakládající lingvistické studium na Pedagogické fakultě, byl na ni přijat v roce 1948. Zde se pak habilitoval v roce 1965. Přiznání vědecko-pedagogického titulu ovšem umožnil teprve rok 1968. Opustit ji musil v roce 1974. Po čtyřech letech se mohl vrátit a působil zde do své smrti. Široký rozhled a encyklopedické znalosti v jazykové teorii i praxi, schopnost nadhledu, srovnávacího i problémového přístupu, přesná logika usuzování i výkladu charakterizovaly několik set studií, článků či recenzí z oblasti mluvnice (skladba, stylistika), didaktiky (řada učebnic, skript, metodických průvodců), ale především onomastiky a toponomastiky (například výklad jmen českých hradů, řek, vrchů na Plzeňsku, místních jmen, místních jmen obyvatelských, syntetizující studie Zeměpisná jména Západočeského kraje, posmrtně 1992).

(25. 7. 1917 Plzeň – 13. 11. 1991 Praha)

Doc. Štěpánek byl literární historik. Vystudoval bohemistiku a anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V Plzni zakotvil jako profesor reálného gymnázia. Patřil mezi zakládající učitelské osobnosti Pedagogické fakulty, působil zde od roku 1948. O devět let později přešel na Vysokou školu pedagogickou v Praze a posléze na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Habilitace i zásadní vědecké práce jsou spojeny s pražskými působišti. Jeho vědecký zájem se soustředil do čtyř oblastí – na českou literaturu 19. století, literární vědu, dějiny divadla a editorskou činnost. Interpretací literatury národního obrození poprvé podal výklad v souvislostech evropského klasicismu, preromantismu a romantismu. V oblasti teorie literatury se podílel na prvním souhrnném přehledu základních literárně-teoretických pojmů a výkladu jejich funkce. Jako spoluautor zpracoval dějiny českého dramatu s novým pohledem na drama obrozenské, zaměřil se také na dějiny plzeňského divadla. Edičně pořídil například výbor z kritických statí Bohumila Polana, vydal Mudrosloví národa českého ve příslovích Františka Ladislava Čelakovského.

(10. 3. 1913 Praha - 30. 4. 2003 Praha)

Narodil se v rodině železničáře. Maturoval na reálce v Praze, roku 1932, z latiny pak na Akademickém gymnáziu, roku 1933. Češtinu a francouzštinu vystudoval na FF UK, absolvoval 1939. Učil na středních školách v Praze, Rokycanech a Pardubicích. Roku 1943 byl totálně nasazen v podniku Telegrafia v Praze. Po květnu 1945 učil v Pardubicích, Praze a Bruntále. V letech 1947–1948 pracoval na ministerstvu školství jako referent pro školské a kulturní styky s cizinou. V roce 1948 začal pracovat v ÚČL, v letech 1953–1955 zde byl tajemníkem redakce časopisu Česká literatura. Titul PhDr. získal v roce 1951, na základě práce J. V. Sládek, redaktor Lumíra a literární kritik. 1877–1898, titul CSc. Roku 1962 prací Americká cesta J. V. Sládka, docentem byl jmenován roku1963 za studie o J. V. Sládkovi, profesorem roku 1979. Od roku 1961 přednášel dějiny české literatury na katedře bohemistiky FF UP v Olomouci, od 1967 byl vedoucím katedry české literatury na PF v Plzni. V letech 1971–1974 opět působil v ÚČSL. Poté přešel na katedru českého jazyka a literatury PF UK, v letech 1978–1980 byl jejím vedoucím. Do důchodu odešel 1981.

(2. 5. 1941 – 3. 7. 2000 Plzeň)

Dr. Macháčková byla vysokoškolská pedagožka a bohemistka. Vystudovala Pedagogickou fakultu v Plzni, obor český jazyk – němčina, studia završila roku 1968. R. 1988 obhájila vědeckou kandidaturu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Roku 1989 získala akademický titul PaedDr. na Pedagogické fakultě v Plzni. Její pedagogická a vědecká specializace byla didaktika mateřského jazyka, český jazyk. Byla spoluautorkou skript z didaktiky mateřského jazyka a autorkou několika studií a článků ve vědeckých a odborných časopisech a sbornících. Od r. 1959 působila na Pedagogické fakultě v Plzni, na katedře českého jazyka a literatury.

(4. 9. 1924 Plzeň – 2. 10. 2010 Plzeň)

Prof. Klimeš byl bohemista, vysokoškolský pedagog. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk – angličtina, studia završil roku 1948. V r. 1950 získal akademický titul PhDr. na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v r. 1964 obhájil kandidaturu tamtéž, v r. 1978 se stal docentem na Pedagogické fakultě v Plzni a v r. 1989 byl jmenován profesorem na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Krátce učil na reálném gymnáziu v Plzni, v r. 1952 se stal učitelem státního kurzu pro pracující v Běhařově. Na Pedagogické fakultě působil od r. 1954. V r. 1999 byl jmenován členem vědecké rady Fakulty humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni. Specializoval se především na lexikografii, slang a vývoj českého jazyka v 17. – 19. stol. V r. 1994 obdržel Cenu města Plzně a v r. 2009 byl uveden do Dvorany slávy Plzeňského kraje.

(10. 5. 1914 Lázně Bohdaneč - 23. 4. 2003 Praha)

Prof. Hadač byl botanik a ekolog, člen korespondent ČSAV. Narodil se dne 10. 5. 1914 v rodině evangelického duchovního v Bohdanči. V roce 1938 získal na Přírodovědecké fakultě UK v Praze titul doktora přírodních věd. Po studiu pracoval na VŠCHT, vedl Ústav pro výzkum peloidů ve Františkových Lázních, přednášel na Pedagogické fakultě v Plzni jako docent a později jako profesor, odtud přešel do Botanického ústavu ČSAV. V letech 1971–1979 byl ředitelem Ústavu krajinné ekologie ČSAV. Zasloužil se o zřízení rezervace Soos, byl řadu let předsedou vědecké rady Krkonošského národního parku, předsedou Bioklimatologické společnosti. Patnáct let předsedal výboru Ekologické sekce Biologické společnosti ČSAV, která v roce 1983 sepsala pro federální vládu první zprávu o stavu životního prostředí v Československu, jež se prostřednictvím Charty 77 dostala do zahraničí. Z jeho zahraničních aktivit můžeme připomenout dva roky studijního pobytu v Norsku, dva roky profesury na univerzitě v Bagdadu, půlroční zkoumání vegetace na Kubě a uskutečnění čtyř výzkumných cest na Island a dvou na Špicbery. Profesor Hadač publikoval přes 300 vědeckých a odborných prací, např. o vegetaci Krkonošského národního parku, Tatranského národního parku, spolupracoval se Správou CHKO Železné hory, dvanáct let pracoval na výzkumu květeny a vegetace Biosférické rezervace Východní Karpaty. Z knižních publikací, které napsal nebo na kterých se podílel jako spoluautor, je možno jmenovat: v roce 1982: Krajina a lidé – Úvod do krajinné ekologie, s Bedřichem Moldanem a Jaroslavem Stoklasou v roce 1983 Ohrožená příroda a v roce 1987 Ekologické katastrofy.

(9. 4. 1940 Plzeň - 10. 1. 2007 Plzeň)

Jaroslav Kraft se narodil ne 9. 4. 1940 v rodině učitele a nadšeného sběratele zkamenělin Jana Krafta. Po ukončení studia na Přírodovědecké fakultě UK v Praze v roce 1962 nastoupil podle umístěnky jako geolog v Geologickém průzkumu Praha, závod Stříbro. Mezi lety 1965–1974 pracoval v Západočeském muzeu jako vědecký pracovník. Poté musel odejít do podniku Geindustria Praha, kde byl zaměstnán jako geolog až do roku 1980. Krátkou dobu, mezi lety 1980–1981 byl zaměstnancem sbírek Ústředního ústavu geologického. V letech 1982–1988 pracoval jako geolog a paleontolog krajského centra Státní ochrany památkové péče a ochrany přírody v Plzni. V Muzeu dr. Bedřicha Horáka v Rokycanech, ke kterému ho po celý život pojil hluboký citový vztah, pracoval jako externista mezi lety 1963–1988 a od roku 1988 až do roku 1994 i jako interní pracovník. Od roku 1994 až do své smrti pak byl vědeckým pracovníkem a kurátorem v Západočeském muzeu v Plzni. Na katedře geografie Západočeské univerzity v Plzni působil jako odborný asistent od roku 1994, v dřívější době zde byl externím spolupracovníkem. Habilitoval se na Přírodovědecké fakultě UK v Praze v roce 1998. Vědeckým zaměřením docenta J. Krafta byla paleontologie, zejména systematika, stratigrafie a paleoekologie ordovických graptolitů. Kromě publikování množství kvalitních vědeckých článků se mu podařilo významným způsobem pozdvihnout odbornou úroveň Muzea dr. Bedřicha Horáka v Rokycanech, které především díky jeho přínosu má mimořádně kvalitní a pečlivě zpracované paleontologické fondy, jde o jednu z nejlepších sbírek ordovických fosilií na světě, a to včetně jejich úplného pokrytí počítačovou evidencí. Pozoruhodná je jeho spolupráce se synem Petrem, rovněž paleontologem, duo Kraft a Kraft se stalo spoluautory několika desítek publikací, z nich většina vyšla v našich recenzovaných českých, ale i v řadě zahraničních časopisů a publikací. Nelze ani pominout řadu aktivit docenta J. Krafta při vyhlašování a ochraně mnoha významných paleontologických a geologických lokalit na Plzeňsku a Rokycansku.

(22. 3. 1925 Nezvěstice - 24. 3. 2003 Plzeň)

Ludvík Mištera se narodil 22. 3. 1925 v Nezvěsticích. Během studií na obchodní akademii pracoval v plzeňské Škodovce, po válce maturoval a poté byl několik let vedoucím redaktorem v Mladé frontě. Vystudoval Vysokou školu politických a sociálních věd v Praze, studia dokončil roku 1947, Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze – pobočku v Plzni, obor dějepis – zeměpis – občanská nauka (1952), Přírodovědeckou fakultu UK v Praze, obor dějepis – zeměpis (1957). Od roku 1953 působil na Pedagogické fakultě v Plzni v roli asistenta, v letech 1962–1978 vedl katedru geografie, v letech 1972–78 byl proděkanem Pedagogické fakulty. Profesorem byl jmenován na Přírodovědecké fakultě UK v Praze v roce 1990. Pedagogická a vědecká specializace prof. L. Mištery byla ekonomická geografie (je považován za zakladatele oboru geografie závodu) a regionální geografie ČSSR. Jeho publikační činnost byla velmi bohatá, je autorem či spoluautorem 20 učebnic a skript pro vysoké a střední školy, z nichž jmenujme Geografii ČSSR (1985) či Geografi i krajů ČSSR (1984), kde byl vedoucím autorských kolektivů. Dále je autorem či spoluautorem 35 samostatných publikací, 80 studií či článků ve vědeckých a odborných časopisech a sbornících. Jeho vlastní metodika studia průmyslových závodů je aplikována především v monografii Ekonomicko-geografické vztahy v Západočeských keramických závodech (1967), ochrana a tvorba životního prostředí, zejména v oblasti západočeských lázní, a regionální geografie se promítá především do prací Regionální struktury geografie průmyslu západního Krušnohoří (1991) a Geografie západočeské oblasti (1993).

(16. 2. 1937 Loreta-Týnec - 2. 6. 1995 Plzeň)

Matematický kartograf Jiří Pyšek se narodil 16. 2. 1937 v malé pošumavské vesničce Loretě-Týnci, maturitu složil na jedenáctileté střední škole v Klatovech. V průběhu studia na střední škole si oblíbil matematiku a předměty o přírodě, a tak si vybral ke studiu obor geodézie a kartografie na ČVUT v Praze. Zde studoval v letech 1955 až 1960 a během studia ho velmi zaujala matematická kartografie, které se později věnoval odborně. Po absolvování studia pracoval v geodetické praxi v Klatovech a v Plzni. V roce 1964 se stal vysokoškolským pedagogem na katedře matematiky Vysoké školy strojní a elektrotechnické v Plzni, kde poté působil 20 let. Od roku 1984 začal působit jako odborný asistent katedry geografie Pedagogické fakulty v Plzni, kde byl i ve stejném roce jmenován docentem. V roce 1990 se ještě habilitoval na základě habilitačního řízení. Zajišťoval výuku zejména matematického zeměpisu, kartografie a topografie. V letech 1986–1991 byl vedoucím katedry geografie. Díky velké důvěře studentů a pedagogů v nově vzniklém akademickém senátu Pedagogické fakulty v Plzni se stal jejím prvním porevolučním děkanem. Kromě hledání nové orientace fakulty (mj. odborná studia matematické kartografie, ekonomické a regionální geografie) se rovněž aktivně podílel na založení Západočeské univerzity v Plzni. Svou vědeckou a pedagogickou prací se docent Jiří Pyšek zařadil mezi přední české matematické kartografy. Publikoval řadu odborných článků s řešením teoretických problémů matematické kartografie a vydal několik skript s obdobnou tematikou.

(13. 3. 1940 Plzeň – 2002 Plzeň)

Od roku 1969 byl asistentem na katedře zeměpisu Pedagogické fakulty Plzeň, roku 1991 byl jmenován jejím vedoucím katedry geografie. Zaměřoval se na humánní geografii a geografii dopravy. Vystudoval Vyšší pedagogickou školu v Plzni (1959) a Přírodovědeckou fakultu UK, Praha (1969.) Akademický titul RNDr. získal na Přírodovědecké fakultě MU Brno, (1974), vědeckou hodnost Kandidát geografických věd, ekonomická geografie (1981) na Geografickém ústavu ČSAV v Brně, docenturu v oboru Ekonomická geografie na Pedagogické fakultě v Plzni (1988). Dlouhodobě pracoval jako člen revizní komise ÚV České geografické společnosti a také jako předseda západočeské pobočky této společnosti. Po r. 1989 se podílel na zakládání ZČU v Plzni jako zástupce Pedagogické fakulty a působil ve fakultním i univerzitním senátu. Od r. 1990 byl předsedou Akademie J. A. Komenského v Plzni. V letech 1995–2001 byl členem Národního geografického komitétu, do kterého jej jmenovalo prezidium Akademie věd ČR. Publikoval ve vědeckém a odborném tisku, vydal několik monografií a řadu vysokoškolských učebnic. Podílel se na výzkumech v rámci vědeckých úkolů, přednášel širší veřejnosti.

(24. 9. 1899 Hořovice – 28. 9. 1982 Plzeň)

Prof. Čepelák byl český historik, středoškolský a vysokoškolský učitel, archivář a redaktor několika odborných periodik, významný vlastivědný a osvětový činitel. Stal se zakladatelem katedry historie plzeňské Pedagogické fakulty. Vtiskl jí charakter didaktického a regionálně historického pracoviště, který si katedra uchovala do dnešních časů. Představoval svou erudovanou osobností pojítko plzeňské akademické historie s pražskou gollovskou školou. Stal se také zakladatelem druhého poválečného odborného historického periodika v kraji vedle archivního sborníku Minulostí Západočeského kraje, a to Sborníku katedry historie. Václav Čepelák pocházel z Hořovic na Berounsku z rodiny vlasteneckého a společensky angažovaného úředníka. Vystudoval gymnázium v nedaleké Příbrami a zapsal se na Univerzitu Karlovu v Praze ke studiu historie a geografie v učitelském směru. Již jako student se společensky projevoval, stál u založení osvětového studentského spolku a ochotnického divadelního souboru v Hořovicích, psal kroniku spolku i kroniku města Hořovic. Po studiích působil deset let na českém reálném gymnáziu v Opavě. Zanechal zde po sobě kromě kvalitní práce učitelské také mnohé výsledky své veřejné a osvětové činnosti. Redigoval Sborník Matice opavské, výroční zprávy gymnázia, několik samostatných publikací, přispíval do českého tisku, veřejně přednášel, působil v Divadelní jednotě Opavy a v místní knihovně. Při tom pracoval i odborně a vydal několik cenných studií z dějin rodného Hořovicka i z dějin Opavska. V roce 1935 byl přeložen na Masarykovo reálné gymnázium do Plzně a jeho dráha úspěšného středoškolského profesora pokračovala v západních Čechách. Ani zde nepřestal odborně pracovat, věnoval se zejména hospodářským a sociálním dějinám regionu, nejvíce dějinám železářství a historii sociálních hnutí. Roku 1948 byl povolán na nově vzniklou Pedagogickou fakultu v Plzni, aby zde založil a vedl historické pracoviště. V jeho čele pak stál více než třicet let.

(16. 8. 1917 Plzeň - 10. 4. 1997 Plzeň)

Jindřich Vacek se narodil 16. srpna 1917 v Plzni. Otec Miloš Vacek byl hudebním skladatelem, varhaníkem, sbormistrem a dirigentem, matka Marie Vacková, rozená Vajgantová, byla operní pěvkyní a herečkou. Rodina se brzy po narození Jindřicha přestěhovala do Kamenice nad Lipou, otec se tam stal ředitelem kůru. Vacek se po čase do Plzně vrátil, v roce 1929 nastoupil na Masarykovo reálné gymnázium v Plzni, po dobu studia bydlel v rodině svého strýce. V roce 1937 složil Vacek úspěšně maturitní zkoušky a stal se studentem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde si zapsal český jazyk a dějepis. Dne 15. listopadu 1939 se Jindřich Vacek zúčastnil protinacistických demonstrací a 17. listopadu byl zatčen během akce 17. listopad. Poté byl spolu se stovkami dalších studentů odvlečen do ruzyňských kasáren obsazených vojsky SS a poslán do koncentračního tábora Sachsenhausen. V Sachsenhausenu byl vězněn až do roku 1942. I přes hrůzy, které tam zažíval, ho pobyt i obohatil, jak se kdysi sám vyjádřil, a to především díky osobnostem, jež tam potkal. Mezi jeho spoluvězně patřili profesoři z Jagellonské univerzity v Krakově, čeští i němečtí levicoví antifašisté, včetně Antonína Zápotockého, Jaromíra Dolanského, Ivana Sekaniny a dalších. Od 22. ledna 1942 do 31. května 1945 byl nasazen jako dělník ve sklárně firmy Rückl ve Včelničce. Totálně nasazen tady byl i jeho bratr. Sklárna měla statut „válečně důležitá“, vyráběla lékárenské sklo, skleněné talíře a nádobí pro vybombardovaná území. Po osvobození dokončil Vacek vysokoškolská studia, dne 18. ledna 1946 získal učitelskou způsobilost pro aprobaci dějepis a český jazyk. Jeho prvním učitelským místem byl post zatímního státního profesora na reálném gymnáziu v Plzni na Klatovské třídě. Dne 1. dubna 1948 se stal definitivním státním profesorem podle tehdejšího paragrafu 70 zákona o vysokých školách, což znamenalo i to, že získal titul PhDr. V této době vyučoval také dva roky na večerní škole pro přípravu pracujících na Vysokou školu politických a hospodářských věd a na večerním studiu pro pracující. Od 1. září 1953 opustil Jindřich Vacek řady středoškolských pedagogů a nastoupil jako odborný asistent na Vyšší pedagogické škole v Plzni. V roce 1959 se v rámci restrukturalizace škola stala, Pedagogickým institutem, post odborného asistenta Vackovi zůstal zachován. Později byl jmenován dokonce zástupcem ředitele ústavu a pověřen řízením vědecké práce učitelů Pedagogického institutu. V listopadu 1961 se Jindřich Vacek habilitoval na Pedagogické fakultě UK v Praze pro obor československých a obecných dějin feudalismu, roku 1967 získal hodnost kandidáta historických věd na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Roku 1980 byl jmenován profesorem pro československé a obecné dějiny. V roce 1964 se stal Jindřich Vacek děkanem fakulty a tuto funkci vykonával až do roku 1972. Poté pokračoval ve své pedagogické práci na fakultě a zastával funkci vedoucího katedry dějepisu po Václavu Čepelákovi. Roku 1986 odešel do důchodu, ale i nadále působil při katedře jako profesor-konzultant. Po roce 1989 trvale ukončil svoji práci na fakultě. Zemřel v Plzni dne 10. dubna 1997. Odborně se zaměřoval zejména na hospodářské dějiny a podnikání šlechty v 16.–18. století, obzvláště na tachovském panství.

(25. 9. 1902 Bučovice – 15. 8. 1985 Plzeň)

Adolf Zeman byl představitelem tzv. mladší Plzeňské historické školy. Narodil se roku 1902 v Bučovicích na Moravě. Absolvoval tamní reálné gymnázium a pak se roku 1922 zapsal na Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Vystudoval obory dějepis a zeměpis a byl státní komisí roku 1927 uznán způsobilým vyučovat tyto předměty na vyšších středních a odborných školách. Učitelskou dráhu zahájil v Košicích, ale již roku 1928 byl přeložen do Plzně, kde pak zůstal natrvalo. Dlouhá léta působil na obchodní akademii. Vlastně ji opustil až v roce 1951, kdy byl povolán, jak bylo tehdy dobovým trendem, aby vyučoval dělníky mající zájem studovat na vysokých školách. Nastoupil tedy jako pedagog na tři roky na dělnickou přípravku pro studium na vysoké škole. Odtud roku 1954 přešel na katedru historie Vyšší pedagogické školy v Plzni, aby přednášel novější dějiny. Zde působil do roku 1968, kdy byl penzionován. Zemanovým oborem bádání byly především hospodářské a sociální dějiny města v 17. a 18. století. Bibliografie Zemanových historických prací čítá dnes 21 knih a studií, které lze řadit k zásadním pracím o poznání vývoje a úlohy českého města v 17. a 18. století, a to zejména po stránce metodologické. V roce 1947 vyšla jeho první kniha Plzeň v první polovině XVIII. století. Poměry hospodářské a sociální a v roce 1955 její doplnění Hospodářská a sociální skladba Plzně na počátku 18. století. Pak následovaly další studie věnované hospodářskému a sociálnímu vývoji Plzně v novověku. Sledoval mimo jiné historii plzeňského pivovarnictví, plzeňského rybníkářství, hodnotu plzeňského panství a demografický vývoj Plzně. I v Dějinách Plzně popsal 17. a 18. století. Adolf Zeman měl jistě předpoklady pro vědeckou kariéru, stal se však obětí dobového politického „kádrování“. Byl v očích režimu stigmatizován svým někdejším působením v sociální demokracii a neuspokojivým výsledkem prověrek akademiků v roce 1958, a tak i přes své schopnosti zápasil s nemožností habilitovat se a se snahami vedení fakulty o jeho předčasné penzionování v roce 1968. V roce 1930 začal pracovat jako externista v Archivu města Plzně pod vedením Fridolína Macháčka. Vyjma období 2. světové války zde působil až do roku 1961. Zpracoval množství archivních fondů, ve svém bádání se zaměřil hlavně na Plzeň v 18. století. Mimo jiné sledoval také historii plzeňského rybníkářství a pivovarnictví. V posledních letech se věnoval historii plzeňské čtvrti Doubravka, kde bydlel.

(10. 3. 1920 Tojice – 1. 6. 1975 Plzeň)

Jaroslav Šlajer se narodil roku 1920 v Tojicích na Nepomucku, v rodině rolníka. Vystudoval Masarykovo reálné gymnázium v Plzni, maturoval roku 1939. Zapsal se ke studiu českého jazyka a dějepisu na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, vysoké školy však byly záhy zavřeny. Šlajer se však učitelské kariéry vzdát nechtěl. Rozhodl se připravit se na doplňující zkoušku pro získání učitelské způsobilosti na učitelském ústavu. Přitom pracoval jako dělník u ČSD. Po složení učitelské zkoušky v roce 1942 nastoupil jako pedagog na soukromou odbornou školu pro ženská povolání do Vodňan. V roce 1944 byla však škola uzavřena a Jaroslav Šlajer povolán k technické službě protiletecké obrany, tzv. luftschutzu. Teprve po válce mohl zahájit studium, na něž se v roce 1939 zapsal, a již roku 1947 je úspěšně ukončil a získal místo suplenta na státním reálném gymnáziu na Mikulášském náměstí v Plzni. Následujícího roku přešel na Masarykovo reálné gymnázium, jež sám kdysi absolvoval. Zde se opět setkal s Čepelákem. Gymnázium se roku 1950 stalo tzv. jedenáctiletou střední školou a Šlajer byl jmenován ředitelem této instituce. V roce 1957 byl Jaroslav Šlajer přeložen na Jedenáctiletou střední školu na náměstí Odborářů v Plzni (dnes Mikulášské náměstí), kde pak působil po dobu téměř pěti let, 1957–1961. Roku 1961 střední školství opustil kvůli výše zmíněnému postu odborného asistenta na katedře historie. S učitelskou praxí však zůstával ve spojení, působil nadále jako metodik dějepisu při Krajském pedagogickém ústavu v Plzni, věnoval se didaktice dějepisu a i nadále se podílel na tvorbě celostátních učebnic dějepisu, s níž začal již jako učitel střední školy. V roce 1955 vyšly Dějiny středověku a novověku pro 7. ročník, kde byl hlavním autorem, následovalo celkem sedm upravovaných vydání, podílel se i na inovaci Sosíkovy a Stračárovy učebnice Dějepis pro 7. postupný ročník všeobecně vzdělávacích škol pro slovenské žactvo. Svůj odborný výzkum na fakultě zaměřil Jaroslav Šlajer na regionální dějiny. Věnoval se nejprve husitství v západních Čechách. Jeho práce Husitství v našem kraji byla oblíbená opět zejména ve školách. Později se soustředil na dějiny hornictví a uhelného průmyslu v regionu. Zahájil rozsáhlou heuristiku, z níž však bohužel stačil zpracovat jen část. Množství nezpracovaných materiálů a výpisků se nachází v jeho pozůstalosti v Archivu města Plzně. Studie z výzkumu publikoval ve Sborníku Pedagogické fakulty v Plzni – Dějepis, který zároveň pomáhal Václavu Čepelákovi redigovat, a v periodiku Minulostí Západočeského kraje, v jehož redakční radě rovněž aktivně působil. Také jeho kandidátská práce Hornické stávky v západočeském uhelném revíru v osmdesátých letech devatenáctého století je věnována regionálnímu uhelnému průmyslu. Roku 1965 ji úspěšně obhájil, získal titul kandidáta věd a následujícího roku i doktorát z filozofie. Roku 1972 byl jmenován docentem. V roce 1975 předčasně zemřel.

(3. 3. 1937 Hradec Králové – 21. 7. 2006 Hradec Králové)

Zdeněk Macek se narodil 3. března 1937 v Hradci Králové a v letech 1943–1952 zde absolvoval základní vzdělání. Otec Josef Macek pracoval jako úředník na Městském úřadě v Hradci Králové, matka Věra Macková pracovala jako vedoucí obchodu. Humanitně a umělecky nadaný mladík zůstal v rodném městě ještě dalších čtyři roky, kdy studoval na tradičním hradeckém gymnáziu Josefa Kajetána Tyla. Po maturitě jeho kroky zamířily do Prahy, kde se zapsal na Vysokou školu pedagogickou a vystudoval zde obor učitelství pro střední školy, aprobace český jazyk – dějepis. Studium završil složením státní zkoušky dne 26. června 1959. Již během studií byl patrný jeho vědecký zájem o moderní obecné dějiny, a to zejména první polovinu 20. století. Tímto obdobím se pak víceméně zabýval celou svoji kariéru. K tématu ho inspirovala dle jeho vlastního vyjádření prof. Alice Teichová, která mu byla velkou oporou při tvorbě diplomové práce o československo-francouzských vztazích v letech 1933–1935. Dne 1. září 1960 začal vyučovat na Základní devítileté škole v Českém Meziříčí. Další rok se mu podařilo získat místo na nedalekém gymnáziu v Dobrušce. Dne 8. října 1962, po úspěšně absolvovaném výběrovém řízení, Zdeněk Macek nastoupil na Pedagogickou fakultu v Plzni, na katedru historie jako asistent. Jelikož záhy přesvědčil odbornou prací a zahájením aspirantury o svých badatelských kvalitách, byl v roce 1965 jmenován odborným asistentem. Po celou dobu svého působení na fakultě ve vědecké práci pokračoval a rozvíjel svá badatelská témata. Doktorát z filosofie získal v roce 1970, námětem jeho dizertační práce bylo téma, které si oblíbil v souvislosti s působením na plzeňské katedře a které i vyučoval – vývoj vědy a techniky v 16. – 20. století. Vědeckou aspiranturu absolvoval v letech 1965–1973 na Ústavu československých a světových dějin ČSAV a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde aspirantské studium úspěšně ukončil obhajobou kandidátské práce. V ní se vrátil ke svým tradičním badatelským námětům, tedy nejnovějším dějinám – Ohlasy francouzské středoevropské politiky v československém tisku. V roce 1979 se Macek habilitoval na Filosofické fakultě na univerzitě J. E. Purkyně v Brně prací zabývající se mezinárodními vztahy po roce 1945, a byl ustanoven docentem pro obecné dějiny na Pedagogické fakultě v Plzni. V roce 1988 na základě svých odborných prací a pedagogického působení obdržel titul vysokoškolského profesora obecných dějin novověku. Během svého působení na katedře vyučoval Macek především nejnovější české i obecné dějiny, dále pak dějiny vědy a techniky a několik předmětů zaměřených na regionální dějiny. Zdeněk Macek byl také významným didaktikem. Pravidelně přednášel pro učitele nejen západních Čech, byl autorem mnoha didaktických textů a také autorem učebnic a vysokoškolských skript. V roce 1980 se Zdeněk Macek stal proděkanem pro studijní záležitosti. V této funkci působil až do roku 1989. Roku 1998 se Zdeněk Macek přestěhoval z Plzně zpět do rodného kraje, do Hvozdnice u Hradce Králové a začal vyučovat historii na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové. Zde na Ústavu historických věd působil až do své smrti v roce 2006.

(26. 2. 1941 Plzeň – 18. 5. 1998 Plzeň)

Jana Janusová se narodila 26. února 1941 v Plzni. Jejím otcem byl známý plzeňský malíř Jindřich Janus. Vystudovala nejprve Střední školu pro učitele národních škol v Plzni, kde absolvovala maturitou v roce 1959. Poté nastoupila pedagogickou dráhu na osmiletých středních školách ve Stříbře a v Bezdružicích. V roce 1961 ovšem na práci ve školství musela ze zdravotních důvodů rezignovat. Zdravotně šetrnější zaměstnání našla pak na Pedagogickém institutu v Plzni, nejprve v knihovně, dále jako písařka a referentka a později jako vedoucí studijního oddělení. Přitom současně dálkově na tomto ústavu studovala, obor český jazyk, dějepis a výtvarná výchova pro druhý stupeň základní školy. Studium zakončila státní zkouškou v roce 1963. Ve studiu historie pokračovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po státních zkouškách a obhajobě závěrečné práce o dějinách cukrovarnictví v roce 1967 byla o dva roky později přijata jako asistentka a později odborná asistentka na katedru historie Pedagogické fakulty v Plzni. Zde působila až do své smrti. V roce 1980 završila Jana Janusová svou kandidátskou přípravu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obhajobou práce Metody a formy práce s regionálními dějinami ve výchovně vzdělávacím procesu na ZDŠ a následným titulem kandidátky věd. V roce 1985 se úspěšně habilitovala. Jana Janusová byla krátce vdaná, bezdětná, brzy po sňatku ovdověla. Zemřela tragicky 18. května 1998 ve svém domě v Plzni. Jana Janusová během svého téměř třicetiletého působení na katedře historie v Plzni připravila a vychovala stovky budoucích učitelů dějepisu. Byla oblíbena pro svou vstřícnou a přátelskou povahu. Specializovala se na dějiny pravěku, starší národní dějiny, kulturní památky, dějiny západočeského regionu a vlastivědu. V 80. letech stále výrazněji tíhla k příběhům českých dějin, které obratně zpracovávala formou literatury faktu a historické beletrie. Spolupracovala v tomto ohledu s ostravským historikem Otakarem Káňou. Oblíbenými náměty byly zejména osudy významných žen české historie, např. Marie Terezie, manželek a milenek českých šlechticů a králů, ale také biografie umělců. Její románovou prvotinou se stalo dílo Labuť a kalich z roku 1987, přibližující život husitského hejtmana a západočeského šlechtice Bohuslava ze Švamberka. Další romány jsou věnovány Benediktu Rejtovi, Petru Parléřovi, Matyáši Braunovi či Emilu Škodovi a jiným plzeňským osobnostem 19. století. V novele Masilú ztvárnila tematiku pravěkých lovců. Byla také autorkou několika učebních textů a skript, zejména z oblasti kulturních dějin regionu, jmenujme zde alespoň zdařilé Kapitoly z dějin západních Čech z roku 1993 či text Barokní umělci v Plzni a západních Čechách z roku 1994.

(30. 11. 1952 Podbořany - 13. 1. 2006 Plzeň)

Poslední desetiletí svého života, od roku 1995 do své předčasné smrti v roce 2006, působil na katedře PhDr. Alfred Hyna, CSc. Ve své publikační práci se zaměřil na nejnovější dějiny západočeského regionu, na vývoj KSČ a také na dějiny vysokého školství v Plzni. Pokusil se průkopnicky zpracovat problematiku reformního hnutí z let 1968–1969 v západních Čechách. Jako pedagog se Hyna věnoval výuce novodobých evropských dějin, zvláště problematice Balkánu. Alfred Hyna se narodil 30. října 1952 v Podbořanech. Navštěvoval základní školu v Kryrech a gymnázium v Podbořanech, vystudoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, aprobaci český jazyk – dějepis. Od září 1976 vyučoval tři roky na SOU Cheza v Meziboří, převážně dějepis a občanskou nauku. Katedra dějepisu PF v Ústí nad Labem jej doporučila, abych se přihlásil ke rigoróznímu studiu na katedře československých dějin Filozofické fakulty UK v Praze. V březnu 1977 dosáhl titulu PhDr. v oboru československé dějiny. Od září 1979 začal působit jako odborný asistent na Vysoké škole strojní a elektrotechnické. Jako prvořadý kvalifikační úkol mu bylo uloženo externí aspirantské studium. V červnu 1990 j úspěšně obhájil dizertační práci a dosáhl hodnosti kandidáta historických věd v oboru československé dějiny, na Ústavu marxismu-leninismu. Na jaře 1990, po zrušení stávajícího pracoviště byl převeden na práci samostatného odborného a posléze vědeckého pracovníka. V rámci toho nejprve pracoval pro rektorát a pro Ústav filozofie ZČU, v roce 1995 pak byl konkurzem přijat na katedru historie Fakulty pedagogické ZČU v Plzni jako odborný asistent. Od července 1998 zastával funkci vedoucího oddělení dějepisu, od února 1999 též funkci zástupce vedoucího katedry historie. V roce 2005 se podrobil neúspěšně habilitačnímu řízení na Palackého univerzitě v Olomouci. Koncem roku 2005 se u něj projevila zákeřná choroba, dne 13. ledna 2006 Alfred Hyna tragicky zemřel.

(15. 11. 1898 Lomnice nad Lužnicí -15. 3. 1986 Praha)

František Čůta se narodil roku 1898 v Lomnici nad Lužnicí. V letech 1911–1919 navštěvoval vyšší gymnázium v Českých Budějovicích a v Třeboni. Po maturitě se přihlásil na pražskou techniku, kde až do roku 1923 studoval chemii u profesora Rudolfa Hace. Po skončení studií se stal jeho asistentem, přitom ale pokračoval ve svém vzdělávání na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1930 odjel na studijní cestu do Drážďan a později do USA. V roce 1936 se habilitoval na pražské technice v oboru analytické chemie. Profesorem byl jmenován v roce 1946, o deset let později se stal členem korespondentem ČSAV. Jeho počáteční vědecká činnost zahrnovala některé práce v oblasti chemie anorganické a fyzikální, které později ovlivnily i jeho pojetí analytické chemie. V roce 1935 učinil nejdůležitější objev – pomocí jeho univerzálního acidobazického indikátoru lze odhadnout kyselost, či naopak alkalitu zkoumaných roztoků, tedy pH, a to v mezích od 1,2 do 12,7. Před objevem univerzálního indikátoru bylo určení pH zdlouhavé a vyžadovalo řadu specifických indikátorů. Čůtův indikátor nebyl dosud překonán, na druhou stranu bouřlivý rozvoj elektrotechniky vede ke stanovení pH instrumentálními metodami, vyráběné a používané pHmetry představují škálu od nejjednodušších (majících podobu tužky) až po složité, umožňující přesné stanovení pH na několik desetinných míst. Vedle výzkumné činnosti byla důležitá i Čůtova činnost pedagogická. V roce 1925 u nás jako první zavedl praktika pro studenty. Byl autorem řady příruček a vysokoškolských skript. V letech 1961–1972 byl předsedou Čs. společnosti chemické.

(18. 4. 1937 – 13. 6. 2018 Plzeň)

Prof. Kraitr byl vysokoškoský pedagog, chemik. Narodil se v roce 1937 v Plzni do pošťácké rodiny. Po maturitě na jedenáctileté střední škole v Plzni byl v roce 1955 přijat na VŠCHT v Praze, odkud v roce 1958 přestoupil na chemickou fakultu Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě. Zde v roce 1960 ukončil studium v oboru obecné chemie, ve specializaci chemické technologie dřeva. Jako absolvent pracoval v letech 1960 až 1963 v Západočeských papírnách v Plzni ve funkci technologa. V roce 1963 nastoupil jako odborný asistent se zaměřením na analytickou chemii a chemickou technologii na Pedagogický institut, pozdější Pedagogickou fakultu v Plzni, nyní Fakultu pedagogickou ZČU v Plzni. V letech 1965 až 1970 absolvoval pod vedením profesora Čůty externí vědeckou aspiranturu v oboru analytická chemie, kterou ukončil v roce 1978 obhajobou kandidátské disertační práce zaměřené na plynovou chromatografii. V roce 1978 se na Pedagogické fakultě v Brně habilitoval a v témže roce byl jmenován docentem pro obor teorie vyučování chemii. V roce 1988 se na Pedagogické fakultě v Hradci Králové podrobil jmenovacímu řízení a v roce 1989 byl jmenován profesorem pro obor didaktika chemie. Jeho výzkumná a publikační činnost byla velmi bohatá. Vycházela z jeho odborného zaměření, bohatých pedagogických zkušeností a dokonalé znalosti poměrů v evropském i mimoevropském prostoru. Vášnivě rád cestoval. Díky změně režimu po roce 1989 procestoval skoro celý svět. O svých cestách dovedl velmi poutavě vyprávět. Jako světaznalý, všestranně nadaný člověk vynikal neobyčejně širokým rozhledem, který uměl přenášet nejen na studenty, ale i na veřejnost. Velmi oblíbený byl u účastníků Univerzity třetího věku. Chemická technologie se stala dominantním předmětem jeho profesního života, což se projevovalo nejen v trvalé aktualizaci výuky předmětu, ale i v jeho publikační činnosti. Kromě akademických funkcí na fakultě i ZČU zastával řadu funkcí v dalších institucích doma i v zahraničí. Byl při zrodu plzeňské pobočky Československé společnosti chemické, ve které dlouhá léta zastával funkci předsedy. Jako člen odborné skupiny České společnosti chemické pro výuku chemie v roce 2005 obdržel Cenu Viléma Baura. Od malička miloval přírodu a všechno, co souviselo s její ochranou a pobytem v ní. S tím souvisí i jeho členství ve skautském hnutí, ve kterém pokračoval v ilegální činnosti i po komunistickém zákazu české organizace Junák v roce 1950. Vedl turistický oddíl mládeže, kde vychovával děti k lásce k přírodě a vznešeným lidským ideálům. Po roce 1989 se aktivně angažoval v Klubu oldskautů Bílá střela. Prof. Kraitrovi byl udělen jeden československý patent za chladící techniku.

(27. 8. 1925 Plzeň – 1991 Plzeň)

Zdeněk Rádl se narodil 27. 8. 1925 v Plzni. Vedle klasického gymnaziálního vzdělání absolvoval ve válečném období i Vyšší průmyslovou školu v Plzni, tu ukončil s vyznamenáním v roce 1944. Ve stejném duchu vzdělávání pokračoval i na poválečných vysokoškolských studiích. Začal studovat na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Praze a také na Vysoké škole pedagogické tamtéž. Z důvodu pracovního vytížení i obtížné životní situace dokončil pouze studium pedagogické v roce 1952 v oboru matematika – fyzika – deskriptivní geometrie. Následujícího roku obhájil na UK v Praze rigorózní práci s názvem Laboratorní práce ve fyzice a byl prohlášen doktorem pedagogických věd. Na Pedagogickou fakultu v Plzni, coby pobočku UK v Praze, byl přijat v roce 1953, na katedru matematiky a fyziky. Zde působil jako metodik fyziky a vybudoval laboratoře pro praktika a měření. Jeho láska k technice a chápání nutnosti jejího zařazení do přípravy budoucích učitelů ho vedla k prosazování technického vzdělávání na úrovni všech škol. Jeho zásluhou byla v rámci reorganizace učitelského vzdělávání založena v roce 1958/1959 na Pedagogickém institutu katedra teorie výroby a dílenských prací. Zdeněk Rádl chápal technické vzdělání jako nedílnou součást všeobecného vzdělání na školách všech stupňů. V počátku byl ovlivněn americkým pragmatickým pojetím Industry Art. V domu U dvou čápů v Riegrově ulici vybudoval za pomoci členů katedry a studentů na tehdejší dobu špičkově vybavené dílny. Zde se realizovala řada jeho originálních technických nápadů. Od přelomu 60. a 70. let se změnilo i jeho pojetí technického vzdělání. Přiklonil se k trendu Technology Education, který obtížně začala ve světě prosazovat mezinárodní společnost ITEA. Rádl v týmu Ing. Tollingerové vytvářel základy didaktického programování v Československu. Na katedře vznikla řada kvalitních programů pro profesionální učící stroje a automaty i pro originální učící a repetiční přístroje vlastní konstrukce. Prosazování technických výukových prostředků ve výuce bylo pro Z. Rádla charakteristické. Na katedře byla vytvořena v republice výjimečná učebna vybavené stroji UNITUTOR. Jedinečnou v celé republice byla pak MULTIME, první multimediální učebna vybavená špičkovou technikou, například 2,5 palcovým barevným videorekordérem. V této době získal Z. Rádl vědeckou hodnost CSc. a v roce 1975 se pak na UK Praha také habilitoval. Bohatá byla jeho publikační a redakční činnost. Již v poválečných letech patřil k prvním našim propagátorům kosmonautiky. Publikoval stovky odborných článků v našich i zahraničních časopisech a vydal řadu monografií (např. O tryskovém létání. Praha: Orbis, 1959). Nepřeberná je řada jeho metodických příruček, učebnic pro základní a střední školy, skript. Spoluzakládal a redigoval několik významných časopisů – například Technický magazín, Učební pomůcky a další. Spolupracoval s podniky Komenium, Krátký film, Československý rozhlas, na tvorbě výukových filmů, programů a relací v oblasti vědy techniky a vzdělávání. Celostátně i evropsky byla významná i vědecká činnost doc. Z. Rádla. V roce 1962 zastupoval Československo na mezinárodním semináři UNESCO jako expert pro využití audiovizuálních pomůcek při výchově. Na sympoziu v Burgasu v roce 1981 reprezentoval republiku v plenárním zasedání s referátem Materiální didaktické prostředky v systémovém pojetí moderních didaktik. Byl řešitelem a spoluřešitelem dlouhé řady rezortních a mezinárodních projektů (např. Výzkum tvorby a využití materiálních didaktických prostředků ve výchovně vzdělávacím procesu na školách základních a středních, 1984). Byl autorem několika vynálezů a technických patentů. Ve své profesní dráze pokračoval doc. Rádl od roku 1990 na katedře IT a technické výchovy UK v Praze. Jeho životní dráha se uzavřela v roce 1991. Doc. Z. Rádl byl zakladatelem moderního pojetí technického vzdělávání v naší republice, jeho neúnavným obhájcem a propagátorem vědy a techniky.

(1. 2. 1930 Dobšiná – 25. 1. 2017 Plzeň)

Václav Pilous se narodil 1. 2. 1930 v Dobšiné na Slovensku. Po absolvování SPŠ elektrotechnické studoval na VŠSE v Plzni fakultě elektrotechnické, kde ukončil studium 1952. Do roku 1982 pracoval jako vedoucí materiálově metalurgického výzkumu v Ústředním výzkumném a zkušebním ústavu Škoda. V roce 1959 získal CSc., v roce 1966 titul docenta, roku 1969 titul DrSc., roku 1980 se stal profesorem a roku 1988 akademikemV letech 1983–1988 byl řádným profesorem na VŠSE Plzeň. V letech 1989–1991 vedl pobočku ČSAV v Plzni, Ústav technologie a spolehlivosti strojních konstrukcí. Od vzniku CWS ANB byl též členem zkušebních komisí. Patřil mezi přední české odborníky v oblasti strojírenské technologie a fyzikální metalurgie se zaměřením na svařování kovů a odolnost materiálů proti porušování. Za svoji vědeckou práci získal celou řadu národních i mezinárodních ocenění (např. Státní ceny, stříbrné plakety ČSAV Fr. Křižíka, pamětní medaile Vědecké spol. pro nauku o kovech ČR). V roce 2011 se stal čestným občanem města Plzně. Od roku 1991 byl profesorem na Západočeské univerzitě v Plzni. I přes své vysoce odborné vědomosti dokázal zaujmout studenty Fakulty pedagogické svým výkladem a znalostmi. Publikoval stovky odborných článků v domácích i zahraničních časopisech, byl autorem mnoha významných odborných publikací (např. Nové metalurgické postupy svařování ocelí, Strukturní stálost návarů a svarových spojů v energetickém strojírenství, Strojírenské materiály tepelně energetických zařízení, Konstruktér a tavné svařování oceli, aj.), byl dlouholetým spolupracovníkem nakladatelství Verlag Dashöfer. Pro potřeby studentů vytvořil několik učebních textů a skript (např. Kovové materiály). Do poslední chvíle působil na katedře matematiky, fyziky a technické výchovy nejen jako vyučující, ale také jako člen porot při mezinárodních studentských konferencích se soutěžní přehlídkou odborných a diplomových prací – Olympiáda techniky Plzeň. Bohatá byla také jeho přednášková činnost na mezinárodních konferencích doma i v zahraničí. Zemřel po krátké nemoci v nedožitých 87 letech.

(16. 9. 1902 Havlovice - 16. 3. 1990 Plzeň)

Jiří Kůst se narodil 16. 9. 1902 v Havlovicích u Domažlic. Po absolvování Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy vyučoval přes 20 let jako profesor matematiky a fyziky na bývalých gymnáziích a učitelských ústavech v Praze, Strakonicích a Plzni. Od 1. září 1950 působil jako odborný asistent na Pedagogické fakultě v Plzni. Dne 1. 9. 1955 byl jmenován docentem matematiky a od 1. 9. 1956 zastával funkci vedoucího katedry matematiky a fyziky. V roce 1965 byl jmenován mimořádným profesorem a pak profesorem. Od tohoto roku až do odchodu do důchodu v roce 1972 vykonával prof. Kůst funkci proděkana pro vědeckovýzkumnou činnost. Učitelskou práci spojoval prof. Kůst se soustavnou vědeckou prací, pro niž bylo příznačné, že přinášela cenné příspěvky k řešení problémů odborně metodických. Téměř všechny jeho práce jsou zaměřeny na geometrii, částečně se zabýval také algebrou a matematickou analýzou. Publikační činnost prof. Kůsta byla velice rozsáhlá. Začal publikovat již jako student domažlického gymnázia a v této činnosti setrval až do pozdního věku. Od roku 1953 byl členem autorských kolektivů pro tvorbu učebnic matematiky pro ZDŠ, hlavním autorem učebnice Geometrie pro 7. ročník a koordinátorem učebnic geometrie pro 7. a 8. ročník ZDŠ, spoluautorem řady dalších učebnic matematiky pro střední školy a ZDŠ, metodických příruček a dalších textů. V osobě prof. RNDr. Jiřího Kůsta se vzácně spojila vysoká vědecká odbornost s pedagogickým mistrovstvím. Systematičnost, účelnost a preciznost byly přirozenými atributy výuky jím uskutečňované. Byl příkladem skromného, obětavého a pracovitého člověka, fundovaného vědce, vynikajícího učitele, který vychovával především svým osobním příkladem.

(25. 4. 1931 Dýšina – 17. 12. 2012 Plzeň)

Doc. Jaroslav Kouřim byl matematik a vysokoškolský pedagog. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Plzni, obor matematika – fyzika. V r. 1955 se stal asistentem na katedře matematiky Pedagogické fakulty v Plzni. Zde postupně získal titul kandidáta věd (1976) na základě disertace Problémy vyučování stereometrii, doktorát z pedagogiky a posléze se habilitoval, v r. 1979. Ujal se výuky deskriptivní geometrie a geometrie. V letech 1975–1985 byl pověřen vedením katedry a v letech 1980–funkcí 89 proděkana pro vědecko-výzkumnou činnost a zahraniční styky. Jeho pedagogická a vědecká specializace byla geometrie, didaktika geometrie, deskriptivní geometrie. Byl hlavním autorem vysokoškolské učebnice elementární geometrie a hlavním autorem skript z elementární geometrie.

(12. 3. 1904 Švihov – 12. 10 1989 Plzeň)

Antonín Špelda se narodil 12. 3. 1904 ve Švihově. Studoval na reálném gymnáziu v Klatovech, pak absolvoval studium matematiky a fyziky na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Po skončení studií až do roku 1952 učil na plzeňských gymnáziích. Na plzeňskou Pedagogickou fakultu nastoupil v roce 1952, pracoval zde až do roku 1973. V letech 1963–1973 byl vedoucím katedry fyziky. V roce 1961 se habilitoval v oboru experimentální fyziky na Přírodovědecké fakultě v Olomouci a v roce 1962 byl jmenován docentem. V roce 1967 dosáhl na základě svých prací z akustiky vědecké hodnosti kandidáta hudebních věd a v roce 1968 získal obhajobou práce na téma Historický vývoj české a slovenské akustiky doktorát přírodních věd. V roce 1970 úspěšně obhájil doktorskou disertaci z hudební akustiky v Ústavu pro hudební vědu Československé akademie věd a získal vědeckou hodnost doktora věd. Matematika a fyzika nebyly pro docenta Špeldu jediným životním zájmem. Již od dětských let se věnoval hudbě, pro kterou se v pozdějších letech našel prostor i ve fyzice. Tak spojil oba své životní zájmy tím, že se věnoval hudební akustice. Vzhledem k svému trvalému zájmu a hlubokým znalostem se stal hudebním kritikem. Vydal přes 10 tisíc hudebních kritik, jubilejních medailonů či drobných hudebních studií. Jako hudební historiograf Plzně položil docent Špelda svými pracemi základy hudební historie Plzně. Doc. Špelda nebyl jen vynikajícím učitelem, ale i významným vědeckým pracovníkem. Některé jeho vědecké práce, zejména z oblasti hudební akustiky, dosáhly významu, který přesahuje hranice našeho státu a pro svou ojedinělost získaly zájem odborníků i v cizině. Je autorem nebo spoluautorem vysokoškolských učebnic, skript či metodických příruček pro učitele. Nelze opomenout jeho recenzní a oponentskou činnost. Za dobu svého působení na fakultě vychoval celou řadu vynikajících učitelů fyziky. Jeho profesorské řízení úspěšně proběhlo, ale nakonec nebyl jmenován. Docent Antonín Špelda se i po odchodu z fakulty aktivně zapojoval zejména do kulturního života. Zemřel 12. 10. 1989.

(9. 7. 1905 Praha – 2. 7. 1976 Plzeň)

Jiří Marek se narodil 9. 7. 1905 v Praze. Po středoškolských a vysokoškolských studiích v Praze se stal středoškolským profesorem, a to nejprve v Praze a potom v Rokycanech, kde vyučoval v letech 1933–1950. Jeho rokycanské působení je spojeno se zájmem o astronomii. Měl nemalý podíl na vybudování hvězdárny v Rokycanech. V roce 1950 se stal Jiří Marek učitelem plzeňské Pedagogické fakulty, nejprve jako asistent, později jako odborný asistent a od roku 1966 jako docent. V roce 1971 odešel do důchodu. Docent Marek přednesl za svého působení v Rokycanech a Plzni celou řadu přednášek. Neméně rozsáhlá byla jeho činnost publikační. Vedle řady recenzí a článků v mnoha časopisech byl také autorem vysokoškolských skript, zejména z oblasti mechaniky tekutin, molekulové fyziky a astronomie. V oblasti výzkumu se věnoval zejména osnovám výuky fyziky. Byl vedoucím výzkumné skupiny. Po celou dobu svého působení na vysoké škole se docent Marek zabýval výukou fyziky. Jako spoluautor se podílel na publikaci Fyzika pro učitele a byl hlavním autorem učebnice fyziky pro první ročník SVVŠ. Vysoce ceněny i v zahraničí byly jeho odborné publikace z hydromechanik y, zabývající se studiem kohézního tlaku. Docent Jiří Marek zemřel 2. 7. 1976.

V letech 1959–1971 vedoucí katedry a nejdůležitější zakládající osobnost vznikající katedry tělesné výchovy. Byl i uznávaným volejbalovým expertem na mezinárodní úrovni. Nabídky k práci u reprezentace přišly např. z Argentiny a Rakouska, vzhledem k složité politické situaci byl s problémy uvolněn k práci pro rakouský volejbalový svaz. Jeho svěřenci se prosadili ve volejbalové extralize i v reprezentačním týmu. Patřil mezi špičkové učitele katedry a kromě volejbalu se věnoval i didaktice školní tělesné výchovy a sportovního tréninku. Tyto kvality potvrdil i tím, že se jako první z katedry habilitoval.

(26. 5. 1932 - 21. 2. 2015)

Plzeňská vysokoškolská pedagožka se specializovala na didaktiku školní tělesné a sportovní výchovy. Kromě tělesné výchovy vystudovala na fakultě tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy také zeměpis. Spolu s manželem byli dlouholetými členy odboru pěších turistů KČT Přeštice a záhy po vzniku Spolku pro záchranu historických památek Přešticka se aktivně zapojili i do jeho činnosti. Jako bývalá přeštická sokolka se D. Brklová stala spoluautorkou publikace Vzpomínka na chalupu Sokola Přeštice v Hamrech na Šumavě 194 –1948 (spolu s ing. Jiřím Bělem). Svůj osobní vztah k vícovskému kostelíku, v němž s manželem vykonávali příležitostnou průvodcovskou činnost, vyjádřila v publikaci Vícov, k níž shromáždila většinu materiálů. Iniciovala také vznik nové pamětní desky se jmény obětí II. světové války na Masarykově náměstí v Přešticích, jelikož původní deska žádná konkrétní jména neobsahovala. Chtěla tím mj. uctít i památku svého otce, popraveného nacisty v Drážďanech. Podklady sbírala a ověřovala po dva roky (2002–2004). Poté Město Přeštice novou desku realizovalo, a k jejímu slavnostnímu odhalení došlo dne 6. 5. 2005.

(28. 11. 1889 Plzeň - 22. 6. 1969 Plzeň)

Malíř, krajinář, zčásti figuralista, ilustrátor, grafik Jaroslav Krátký byl prvním vedoucím katedry. Vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, atelier E. Dítě a Školu krásných umění v Paříži u M. Denise a F. Vallotona. Patřil k iniciátorům transformace spolku výtvarných umělců v nové Sdružení západočeských výtvarných umělců (SZ VU) v roce 1925, které pak po čtvrt století výrazně formovalo výtvarné umění zejména na Plzeňsku. Po několik funkčních období působil jako jeho předseda.

(16. 11. 1909 Plzeň – 11. 4. 1985 Plzeň)

František Koliha studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. J. Loukoty a J. Obrovského. Na závěrečné výstavě akademie získala jeho práce Malíř a model 1. cenu, v r. 1931 obdržel cestovní stipendium AVU do Paříže. Ve své tvorbě se zpočátku zaměřil na figurální tematiku, paralelně rozvíjel i další klasické žánry, zátiší a krajinomalbu v duchu cézannovského odkazu. Jeho tvorba byla blízká civilizačním východiskům Skupiny 42 (obraz Prázdná kopule s motivem ruiny plzeňského nádraží z r. 1945). Vystavoval se skupinou Kontakt, založenou na výtvarné katedře Pedagogické fakulty.

(15. 8. 1910 Mrákov – 2. 5. 1972 Plzeň)

Jan Wenig byl malíř, kreslíř, grafik, opřený ve své tvorbě o pozitivní lidské hodnoty obyčejného života, teoretik širokého záběru, jedna z nejvýraznějších osobností výtvarné kultury západních Čech. Na katedře působil od r. 1949, v letech 1960–1972 pak jako její vedoucí. Studoval na ČVUT v Praze u prof. O. Blažíčka, K. Vávry, H. Folkmana, na Akademii výtvarných umění u prof. J. Loukoty a J. Obrovského a na Filozofické fakultě UK Praha se zaměřením na dějiny umění. Byl členem SZ VU i SČVU a tvůrčí skupiny Kontakt.

(16. 8. 1914 Plzeň – 18. 11. 1976 Rokycany)

Václav Vodák byl malíř, grafik s osobitou vášní pro monotyp. Na katedře pracoval v letech 1953–1965, v letech 1972–1976 zároveň jako vedoucí katedry. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK Praha. Neúnavně zpracovával a propagoval umělecké dějiny a teorii umění. K jeho záslužným statím náležejí kapitoly z výtvarného života Plzně pro třídílné Dějiny Plzně a publikace Alšova plzeňská sgrafita. Byl členem SZVU i SČVU a tvůrčí skupiny Kontakt.

(26. 7. 1925 Plzeň – 23. 3. 1994)

Karwl Frauknecht působil na katedře výtvarné výchovy s dvouletou přestávkou v letech 1959–1965 a po nucené odmlce znova od r. 1990 až do své smrti. Byl jednou z nejvýraznějších osobností plzeňské výtvarné scény 2. poloviny 20. století. Frauknechtovu tvorbu vnímáme dnes jako umělecký odkaz, jehož význam daleko přesahuje náš region. V letech 1945 až 1949 studoval na Pedagogické fakultě UK Praha. Ve svých malířských počátcích v 60. letech byl ovlivněn osobitě přetvářenou estetikou kubismu. Hned od počátku bylo charakteristickým rysem autorovy tvorby umělecké hledačství. Hledal svébytný, originální malířský výraz, který se snažil i teoreticky zdůvodnit a definovat. Na přelomu 70. a 80. let, v čase největších politických perzekucí, kdy měl zakázáno vystavovat, začal ve svých rozsáhlých malířských cyklech propracovávat koncepci tzv. eliptického budování prostoru. Takto vytvořil varianty obrazů těžících zejména ze vzpomínek na dětství, prostá zátiší a především rozsáhlé cykly s plzeňskými motivy. Svou nevšední senzibilitu dokázal vtisknout do řady zátiší, krajinných a městských motivů, výjimečných portrétů stejně jako do monumentálních alegorií určených k výzdobě plzeňského Tylova divadla (dnes v aule Západočeské univerzity).

(7. 7. 1924 – 20. 5. 1980 Plzeň)

Mirko Zdeněk byl malíř gestické malby a lyrické abstrakce, studoval na Pedagogické fakultě UK Praha u C. Boudy, M. Salcmana. Na plzeňské katedře pracoval od r. 1960 a vedl ji v letech v letech 1978 –1980. V teoretickém díle věnovaném modernímu umění navazoval na průkopnickou práci svých profesorů z pražských studií F. Kovárny a M. Míčka. Jako docent Pedagogické fakulty v Plzni a autor řady učebních textů, článků v tisku i katalogových a monografických statí vysvětloval cíle, východiska a podstatu moderních, nejnovějších výtvarných směrů. Jeho příklon k dynamickému gestu v barevné nadsázce se stal významnou součástí progresivní orientace plzeňské malby.

(2. 9. 1928 – 23. 11. 1987)

Jindřich Jíša byl především sochař, věnoval se také užité grafice a plakátové tvorbě, studoval na Pedagogické fakultě UK Praha u C. Boudy, M. Salcmana, K. Lidického, M. Míčka. Na katedře v Plzni působil od r. 1961 a vedl ji v letech v letech 1981–1986. Byl autorem spíše komorních děl, sochařských portrétů a reliéfů. Inspirován svou manželkou klavíristkou tvořil díla s hudební tematikou. Vedle komorní volné plastiky vytvořil a realizoval pamětní desky, domovní znamení a státní symboliku.

(2. 1. 1928 Plzeň – 10. 2. 2001 Plzeň)

Josef Steffel pracoval na katedře výtvarné výchovy od r. 1960, v letech 1976–1978 a 1980–1981 zároveň jako její vedoucí. Studoval Pedagogickou fakultu UK Praha u C. Boudy, M. Salcmana, K. Lidického, M. Míčka. Malíř, krajinář se zájmem o pastel a olejomalbu, pracoval také v oblasti grafiky, architektonických realizací, tvořil aradekory, vitráže, leptaná a pískovaná skla, intarzie, keramické malby a mozaiky. Byl členem tvůrčích skupin Začínáme 59 a Kontakt, s nimiž vystavoval od r. 1959. Patřil k výrazným výtvarným osobnostem 70. a 80. let 20. století, byl předsedou ZKO SČVU, pracovníkem ústředních orgánů SČVU. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách Západočeské galerie v Plzni, Galerie umění v Karlových Varech, Galerie Klatovy/Klenová, GVU v Chebu aj. V r. 1982 byl jmenován zasloužilým umělcem a v r. 1988 obdržel vyznamenání Za vynikající práci.

(29. 5. 1931 Třemošná - 6. 4. 2016 Plzeň)

Bohumil Sedláček působil na katedře výtvarné výchovy od r. 1964 do roku 2003. Studoval výtvarné disciplíny na Pedagogické fakultě UK Praha a v profesi pedagoga stejně jako ve vlastní malířské tvorbě osobitě rozvíjel odkaz svých vysokoškolských profesorů Cyrila Boudy, Jaroslava Bureše a zejména Martina Salcmana. Počátky tvorby nesly zřetelné rysy zodpovědného až přísného podřízení barevné kompozice pravidlům vyváženosti koloritu a pevně skloubeného tvaru. Na přelomu 70. a 80. let nacházel cestu k expresivněji pojatému tvaru a rukopisně rozvedené barvě v převaze v přírodní tematice. Neméně důležitou součástí Sedláčkovy tvorby byly návrhy a realizace v oblasti užité grafiky. Soustavně se zabýval také teorií barvy a dekorativní problematikou s publikováním závěrů v učebnicích i tisku.

(24. 1. 1945 Plzeň – 15. 12. 2002 Drážďany)

Milan Hes byl malíř, kreslíř, grafik a ilustrátor, který na katedře výtvarné výchovy působil od r. 1972 a vedl katedru v letech 1987–2002. Vystudoval Pedagogickou fakulta v Plzni a habilitoval se na Akademii výtvarných umění pod vedením Jana Smetany. Rozhodný vliv na podobu malířského díla Milana Hese měly jeho dva dlouhodobé pobyty v africké Keni (1977, 1988), ale i láska a trvalý obdiv k tradiční japonské zahradě. Raným zdrojem inspirace je příroda a krajina se svěží barevností, později abstrahovaná malba s organickým tvaroslovím. Vytváří také řadu bohatě polychromovaných dřevěných či keramických objektů, návrhů na lehané sklo a také několik realizací v architektuře (především keramickou či nástěnnou malbu).

(10. 5. 1914 Lázně Bohdaneč - 23. 4. 2003 Praha)

Prof. Hadač byl významný botanik, který působil postupně na Ústavu užité botaniky u prof. Kliky v Praze, Státním ústavu pro výzkum peloidů ve Františkových Lázních, pak na Pedagogické fakultě a po návratu z Univerzity v Bagdádu (1959–1961) v Botanickém ústavu ČSAV. V roce 1971 se stal ředitelem Ústavu krajinné ekologie ČSAV. V roce 1978 byl uvolněn z funkce ředitele, což mu umožnilo věnovat se intenzivněji vědecké práci. Byl čestným členem České botanické společnosti, Biologické společnosti, Rašelinářského komitétu JPS a členem Mezinárodní asociace věd o vegetaci a Norské botanické společnosti. V letech 1971–1981 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Od r. 1972 byl členem korespondentem ČSAV. V letech 1992–1993 pracoval jako člen 6. skupiny Grantové komise ČR. Byl nositelem medailí Zlatý Mendel a Bronzový Purkyně.

(7. 1. 1930 Plzeň – 26. 12. 2016 Plzeň)

Doc. Smola byl biolog a vysokoškolský pedagog, vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze, obor přírodopis, chemie, zeměpis (1954). Po studiích působil na Pedagogické fakultě v Plzni. Jeho specializací se stala mikrobiologie a botanika. Je autorem učebnice a skript.

(25. 3. 1928 Plzeň – 2002)

Oldřich Malán byl geolog paliv (petrologie uhlí), pedagog, vědecký pracovník ČSAV. Patří mezi naše nejlepší, mezinárodně uznávané petrology. Po univerzitních studiích na PF UK v Praze, zakončených doktorátem přírodních věd, a po obhájení kandidátské práce na Vysoké škole báňské v Ostravě pracoval v Hornickém ústavu ČSAV jako specialista – petrolog uhlí, později ve funkci samostatného vědeckého pracovníka. Na jaře r. 1968 se vrátil do Plzně na základě konkurzu, vypsaného děkanátem Pedagogické fakulty. Zde byl pověřen vedením katedry přírodních věd a základů zemědělské výroby. R. 1969 musel z politických důvodů fakultu opustit. V té době se habilitoval pro obor ložiskové geologie, jeho jmenování však bylo zastaveno, a to na 22 let. Nastoupil na místo „dojíždějícího" vědeckého pracovníka v Ústavu pro výzkum a využití paliv v Praze-Běchovicích. Později se vrátil opět do Plzně, kde jako ložiskový geolog n. p. Geoindustria Stříbro, později výzkumný pracovník GI Praha, prováděl výzkum našich hnědo- i černouhelných pánví. Odtud odešel r. 1991 do důchodu. Psal do zahraničních odborných časopisů, pořádal celostátní vědecké konference v Ostravě, Plzni a Bratislavě, s mezinárodní účastí, zahraniční i domácí přednášky. Je autorem československé státní normy, zpracoval podíl v Encyklopedickém slovníku geologických věd. Získal cenu prezidia ČSAV za čtyřsvazkové dílo Geochemie ostravsko-karvinského revíru, získal Cenu města Plzně pro r. 1992 za Studii o plzeňské pánvi černouhelné a rozsáhlou publikační činnost doma i v zahraničí. Z jeho asi 100 vědecko-výzkumných prací bylo 13 publikováno v zahraničí, zejména v SRN a Francii. R. 1991 se po 22 letech čekání stal docentem, o rok později profesorem pro obor ložiskové geologie.

(23. 12. 1911 Plzeň – 12. 10. 1987 Plzeň)

Doc. Kasl byl pedagog a odborník na teorii výchovy. Vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Složil státní zkoušky z klasické a germánské filologie, filozofie a pedagogiky a zakončil studia doktorátem z filozofie. Působil jako středoškolský profesor na klasických a reálných gymnáziích a na učitelských ústavech v Praze a Plzni, od roku 1948 pak na Pedagogické fakultě UK v Plzni. Byl prvním proděkanem a vedoucím katedry pedagogiky a psychologie. Po osamostatnění fakulty zde působil na základě habilitace jako docent pedagogiky. Vědecké dílo Bohumila Kasla řeší závažné otázky teorie výchovy a učitelského vzdělání. Napsal též četné studie o Komenském a jeho díle. Jako příklad uveďme: K otázce poznávacího procesu a jeho výchovného významu v pojetí J. A. Komenského (1958), Světlo poznání v Komenského Panaugii a dnešní výchova (1971), Komenského „Mundus possibilis“ jako základ jeho pansofie ve srovnání s teoretickým východiskem dnešní výchovy mravní (1973).

(1. 5. 1913 Plzeň – 27. 11. 2004 Plzeň)

Dr. Václav Spěváček byl historik pedagogiky. Maturoval na Státním učitelském ústavu v Plzni. Ve třicátých letech učil na obecných školách v okolí Plzně. V roce 1940 vykonal zkoušku učitelské způsobilosti a získal kvalifikaci pro výuku českého jazyka, dějepisu a zeměpisu na měšťanských školách. V témže roce si rozšířil kvalifikaci o německý jazyk, v roce 1942 o francouzský jazyk a srbochorvatštinu a v roce 1943 o ruský jazyk. V období válečném a těsně po něm učil na měšťanských školách ve Starém Plzenci, Plzni, Přimdě, Boru u Tachova a Blatnici. V letech 1947–1951 studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1952 působil dvacet šest let na Pedagogické fakultě v Plzni. Zde vznikly jeho práce z oboru dějin české pedagogiky, významně se též podílel na poznání historie školství v plzeňském regionu. Z jeho děl jmenujme alespoň práce Karel Slavoj Amerling, 1962 či Počátky a základy českých škol pokusných, 1970).

(18. 9. 1915 Plzeň)

Doc. Mašek studoval na Pedagogické fakultě UK Praha, kde také složil rigorózní zkoušku a 30. 3. 1951 získal titul PaedDr. Nastoupil jako středoškolský učitel na Pedagogickou školu v Chebu. Působil zde více než deset let, polovinu času jako ředitel. Dne 18. 2. 1965 přešel na Pedagogickou fakultu v Plzni jako přednášející v oboru psychologie. Věnoval se psychologii osobnosti. Od 1. 5. 1968 vedl oddělení psychologie a podporoval odborný růst všech svých spolupracovníků. 16. 9. 1969 dokončil externí vědeckou přípravu na FF UK a získal titul kandidáta pedagogických věd, o tři roky později druhý akademický titul doktora filozofie. Pracoval řadu let v odborech. Ve volném čase se věnoval teorii umění a přednáškové činnosti pro veřejnost. Je autorem řady odborných statí a učebních textů z psychologie osobnosti a ontogenetické psychologie.

(10. 3. 1924 - 29. 3. 2009)

Doc. Štekl zahájil v roce 1949 odborná studia na Vysoké škole pedagogické, která dokončil v roce 1953. V témže roce 11. listopadu začala spolupráce doc. PhDr. Miroslava Štekla, CSc. s tehdejší Pedagogickou fakultou UK v Plzni, na postu konzultátora pro defektologii. Zmíněnou fakultu také doc. PhDr. Miroslav Štekl, CSc. vystudoval a 15. 1. 1959 ukončil jako promovaný pedagog, aprobovaný pro učitelství 2. stupně škol v oboru český jazyk – dějepis. Dne 2. 1. 1955 se stal dětským psychologem na Psychiatrické klinice v Plzni na čtyřhodinový denní úvazek. Od 1. 9. 1959 pracoval na nově založeném Pedagogickém institutu v Plzni jako přednášející v oboru psychologie. Dne 1. 9. 1960 byl jmenován odborným asistentem pro obor pedagogika a psychologie. Během této doby byl stále činný na dětské psychiatrické klinice a zároveň plnil povinnosti externí vědecké přípravy. Titul kandidáta pedagogických věd získal 20. 6. 1968 na FF UK a o rok později získal také akademický titul doktora filozofie. Ve své doktorské práci se věnoval problematice sexuální výchovy dětí a mládeže. Na fakultě byl jedním z nejoblíbenějších přednášejících díky vysoké odborné úrovni přednášek a rozsáhlým zkušenostem z dětské klinické praxe. Dne 1. 10. 1975 byl jmenován docentem pro obor pedagogická psychologie. Jeho jmenování předcházela řada publikací věnovaných pedagogické a sociální psychologii, vystoupení na odborných konferencích. Svou aktivní učitelskou činnost ukončil ke 31. 8. 1987 a od 1. 9. téhož roku odešel do starobního důchodu. Neukončil však úplně profesionální kariéru, neboť s katedrou psychologie spolupracoval dále jako odborný konzultant.

(18. 12. 1955 - 30. 10. 2014)

Doc. Prunner působil na katedře psychologie Pedagogické fakulty od r. 1980 (od r. 1999 i na FPR ZČU). Vyučoval předměty z oblasti sociální a forenzní psychologie a výzkumně se dlouhodobě zaměřoval na problematiku psychologie hodnotové orientace a gamblerství. Je autorem několika výzkumných publikací, od r. 1983 působil jako soudní znalec v oboru Školství a kultura.

(19. 8. 1935 - 27. 10. 2016)

Prof. Helus spolupracoval s katedrou psychologie v letech 2002 – 2007 jako vyučující sociální psychologie, která také byla celoživotním předmětem jeho výzkumného zájmu. Prof. Helus je autorem mnoha významných vědeckých publikací časopiseckých i knižních, oblibu si získaly též jeho učebnice psychologie pro střední i vysoké školy. Za svou práci byl mnohokrát vyznamenán, obdržel pamětní medaili ZČU, několik let byl členem vědecké rady ZČU.

(20. 7. 1904 Počátky – 9. 6. 1970 Plzeň)

Prof. Mikoda byl hudební skladatel a vysokoškolský pedagog. Skladbu se učil u Vítězslava Nováka, byl absolventem jeho mistrovské školy. Vyučoval na Učitelském ústavu v Hořovicích, dále v Žatci a Lounech a v letech 1939–1948 na Státním mužském ústavu učitelském v Plzni. V r. 1949 přešel na Pedagogickou fakultu v Plzni. V letech 1949–1970 vedl katedru hudební výchovy. Jeho vědecký odkaz zahrnuje významné studie z oblasti hudební psychologie a hudební historie. Skladatelský odkaz zahrnuje díla symfonická, komorní a písňová.

(14. 4. 1917 Kladno - 23. 7. 2012 Plzeň)

Doc. Štěpánek byl hudební skladatel a vysokoškolský pedagog. Deset let působil jako učitel hudebně výchovných předmětů na Střední pedagogické škole v Karlových Varech. V r. 1959 se stal vedoucím katedry hudební výchovy na karlovarském pedagogickém institutu. Po zrušení pedagogických ústavů přešel na katedru hudební výchovy Pedagogické fakulty v Plzni, kde působil do r. 1977. Komponoval kantáty, opery, orchestrální sklady, kompozice pro housle a klavír, smyčcová kvarteta a vokální skladby - zejména pro dětské sbory. Závažnou oblastí jeho kompoziční činnosti jsou díla hudebně dramatická: opery, balety a scénická hudba. Jednoaktovka Biblické panoptikum byla uvedena v DJKT v Plzni, opera Píseň neumírá měla premiéru v Olomouci a hrála se i na Pražském jaru. Z vokálně instrumentálních skladeb uvedla Česká filharmonie v Praze protiválečnou kantátu Zpěv podzemní dráhy. Veřejně byly provedeny jeho orchestrální skladby, hojně prováděna jsou jeho četná komorní díla.

(9. 7. 1923 Praha – 10. 5. 1981)

Doc. Dušek působil na Pedagogické fakultě v Plzni v letech 1964–1976. V oblasti hudební vědy jde o nejvýznamnější a nejvíce citovanou osobnost KHV, ve své době respektovanou kolegy i studenty. Zanechal vědecké dílo trvalých hodnot. V oblasti hudební teorie se věnoval zejména problematice harmonie, hudební historii přispěl rozsáhlými spisy o české hudbě 19. a 20. století, závažné jsou jeho práce z hudební psychologie a filozofie hudby. Bohužel řada jeho spisů zůstala jen v rukopise. Doc. Dušek se také věnoval komponování, ale to chápal pouze jako doplněk své činnosti vědecké a pedagogické.

(20. 11. 1915 Kroměříž – 31. 12. 2004 Plzeň)

Dr. Klobouk byl významný plzeňský sbormistr, který už od roku 1946 vedl vícero sborů (např. Pěvecké sdružení západočeských učitelů, Dětský rozhlasový sbor). Nejvýraznějších úspěchů dosáhl s Ženským akademickým sborem PedF, který vedl až do svého odchodu do důchodu v r. 1977. Dr. Klobouk s tímto sborem zvítězil v řadě celostátních soutěží, nahrával v rozhlase, koncertoval v tuzemsku i v zahraničí (NDR, SSSR, MLR, NSR, Dánsko, Anglie). Vychoval řadu úspěšných sbormistrů, publikoval odborné články a studijní texty.

(9. 12. 1897 Korostyšev, Ukrajina – 4. 3. 1970 Plzeň)

Alexej Kamněv byl zakladatel a první vedoucí semináře pro ruský jazyk a literaturu Pedagogické fakulty v Plzni a jako vynikající odborník se trvale zapsal do dějin české rusistiky. A. V. Kamněv se narodil 9. prosince 1897 v rodině carského důstojníka Vladimíra Nikolajeviče Peterse v Korostyševě v bývalé Kyjevské gubernii. V souvislosti s protiněmeckou náladou v ruské společnosti za první světové války si tehdy Petersovi změnili příjmení na Kamněv. V letech 1916–1919 Alexandr Vladimirovič studoval na slavném Alexandrovském lyceu v Petrohradě, po revoluci (1920) emigroval do Jugoslávie a odtud v roce 1925 do ČSR. Zde vyučoval na ruských gymnáziích v Moravské Třebové a v Praze a od roku 1945 působil v Plzni jako profesor Masarykova reálného gymnázia. Brzy na sebe upozornil nejen jako vynikající praktik, ale i jako teoretik. V této době připravil svou Metodiku vyučování ruštině na československých školách. Vyšla v Plzni v roce 1948 jako vůbec první metodika ruštiny v Československu. Nevešla však v širokou známost, protože po únoru 1948 bylo Kosnarovo nakladatelství, které knihu vydalo, likvidováno a převážná část nákladu této průkopnické práce skončila ve stoupě. Svými odbornými kvalitami upoutal A. V. Kamněv natolik, že po zřízení Pedagogické fakulty v Plzni v roce 1948 se stal od letního semestru vedoucím ruského semináře, později až do svého důchodu v roce 1959 vedl oddělení ruštiny na katedře filologie. Vykonal tu mnoho obtížné zakladatelské a organizační práce a přitom jako vynikající učitel přenášel svou vysokou odpovědnost a nadšení na studenty i kolegy. Přednášel dějiny ruské literatury a metodiku, vedl praktický jazykový výcvik studentů, řídil jejich pedagogickou praxi a připravoval potřebná skripta. Jako vysokoškolský učitel publikoval stati o metodice řečových dovedností a řadu literárněvědných studií. V nich se zabýval především zkoumáním stylu Tolstého Vojny a míru i osobností A. P. Čechova. Literárněvědné práci se plně věnoval i po svém odchodu do důchodu. Jeho literárněvědné studie byly příznivě přijímány a kladně hodnoceny našimi i zahraničními odborníky.

(4. 10. 1924 Olešná-Nezvěstice - 12. 8. 2004 Plzeň)

Doc. Česal byl jedním ze spoluzakladatelů rusistiky na Pedagogické fakultě v Plzni. Po absolvování studia latiny a ruštiny na Filozofické fakultě UK v Praze (1945–1949) působil jako středoškolský profesor v Plzni a Rokycanech. Od roku 1954 pracoval na plzeňských vysokých školách, nejdříve na Pedagogické fakultě, kde v letech 1968 –1970 vykonával funkci vedoucího katedry cizích jazyků a literatur, po nuceném odchodu z fakulty pak působil na katedře cizích jazyků Vysoké školy strojní a elektrotechnické jako odborný asistent, později jako překladatel. Po rehabilitaci v roce 1990 se vrátil na Pedagogickou fakultu a pokračoval ve své vědecké činnosti. V roce 1991 mu byla umožněna habilitace na PedF UK v Praze, čímž byla částečně napravena křivda minulého období. Doc. Česal byl uznávaným odborníkem v oblasti rusistiky, a to jak v oblasti teoretické, tak i metodické. Vydal řadu učebních textů (mezi nimi i u nás první Stručný mluvnický terminologický slovník rusko-český), byl spoluautorem tří celostátních učebnic pro pedagogické fakulty, recenzentem několika učebnic.